Zastaralost člověka...

Je dobré přestat běhat a přemýšlet trochu obecněji. Také zde je dílo vybrané Chalouettem, které vás možná zavede na tuto cestu.

S pozdravem,

L'Amourfou,

nadbytečný_man_21_02_2013.jpg

nejnovější dílo Patricka Vassorta, Nadbytečný muž, následuje po Güntherovi Andersovi, který v roce 1956 ukázal, že člověk již nemá místo v průmyslové společnosti[1]. Zpráva byla sotva slyšet. A moderní společnost pokračovala ve svém zběsilém závodě po cestě kapitalismu, až do bodu ohýbání lidí a brzy lámání duší. V tomto kontextu Vassort představuje jedinou platnou alternativu: „Nutné a rychlé zničení kapitalismu neredukovatelného na jakoukoli „humanizaci“ nebo „politické posvěcení nadbytečnosti člověka novými formami totalitarismu“[2]. Ontologická válka (o samotný smysl života) nebo bezvýhradná kapitulace (k logice kapitálu).

V nadcházejícím boji autor připomíná rozhodující fakt, který se až příliš často přechází mlčením: liberálně-kapitalistický projekt nesmí být chápán jako forma vládnutí, ale jako a plnohodnotnou ideologii – přesněji představa světa, která má tendenci ohýbat realitu do jejích vlastních reprezentací. A tato myšlenka je základem soutěže mezi všemi sociálními aktéry v obecném boji, který strukturuje politický, sociální a ekonomický prostor, s jediným cílem zachovat a zvýšit kapitál. Obtížnost této nové ideologické formy, na rozdíl od těch starých (komunismus a fašismus), spočívá v její nedostatečné viditelnosti. Zdroj moci (kdo je velí?) a obsah sdělení (co sdělit?) zůstávají v mnoha ohledech neprůhledné, což ztěžuje úkol kritické reflexe.

V tomto kontextu Vassort vyvíjí originální nástroj, kapitalistické strategické aparáty[3], což nám umožňuje lépe porozumět místům ideologické produkce. Vskutku, pokrok kapitalismu maskovaný: žádní certifikovaní vůdci, žádná koordinovaná strategie, žádné viditelné instituce; jinými slovy, trh je soběstačný. Mnoho segmentů společnosti však již podléhá kapitalistické logice a nakonec tvoří jakýsi přirozený pohyb směrem ke komodifikaci bytostí a věcí. Tedy školství, zdravotnictví, informace, sport, armáda atd. tvoří tato nová „strategická zařízení“, která při absenci jasných slov zavádějí účinné mentální procesy. Umístění pod kapitalistický dohled nabývá vzhledu manažerské techniky (hodnocení, klasifikace, ziskovost, výkon atd.), jejíž slogany jsou posety komunikačními toky: „imperativ růstu“, „spotřebitel-občan“, „obrana hodnoty práce“, atd.

Stejně tak předávané poselství samo o sobě nepředstavuje dobře definovanou politickou doktrínu. Existují však klíčové myšlenky, které podporují ekonomickou globalizaci a kulturní standardizaci. Co jsou ? První se týká zrychlení času, které v kombinaci se zvyšováním produktivity neustále snižuje obzor člověka. Paul Virilio ukázal, že rychlost měla nepopiratelně politický rozměr s redukcí území (prostor) a závodem o zisky (čas). Nutí muže jednat, aniž by potřebovali jejich podporu, s cílem eliminovat jako poslední možnost samotný čas – čehož bylo u finančních toků skutečně dosaženo.

Druhá klíčová myšlenka je matematickým výsledkem té první: zrychlení rychlosti reaguje na masifikaci lidí. V minulosti byly v sázce masy pro charismatické vůdce, kteří manipulovali jejich osudy[4]. To je dnes složitější: je to „rozšířená masifikace“ (Anders), kde každý věří, že může svobodně konzumovat podle svých tužeb, a tak si vytvořit svou vlastní malou zónu autonomní existence.[5]. Ve skutečnosti je realita přístupná jednotlivci stále více fraktálová, jako náhodná série událostí, a nakonec se ztrácí v šíleném toku informací.

Třetí hlavní myšlenka spočívá právě v obecné spektakularizaci světa. Rozptýlení tak dosáhne své vlastní kultury, stejně rychle spotřebované jako strávené, jejíž všepohlcující logikou je donekonečna se opakovat. Což mimo jiné umožňuje zaplnit zející propasti sociální propasti prostřednictvím reprezentace lidstva sjednoceného pod praporem spektáklu. Vassort čerpá z výmluvného příkladu olympijských her jako mezinárodní podívané soutěže a výkonu v městské, konkrétní a efektivní estetice.

Tento ideologický arzenál nakonec sleduje přesný cíl: globalizaci kapitalistického systému prostřednictvím akumulace kapitálu, zrychlení produktivity a standardizaci bytostí. Logika systému má přednost před lidskou proměnnou, která je považována za technickou nehodu, která je vlastní (nejisté) povaze života. Autorův závěr, pokročilý s jistou opatrností, se nám zdá dostatečně oprávněný: v takovém světě se člověk stal nadbytečným („kdo není podstatný“, „koho je příliš“). Je jako produkty, které spotřebovává, podléhají zkáze a jsou na jedno použití a pod omezením totalizujícího systému. Toto je nepochybně slepá skvrna pohyblivého světa: „Globální rozšíření a integrální kolonizace individuálního a kolektivního vědomí“[6]. Nejde o vytvoření „nového člověka“, ale o formování člověka bez drsných hran, člověka bez kvalit, reprodukovatelného v sérii pro potřeby světového trhu – stejně jako z hlediska nabídky (pracovní síly) než poptávky. (potřeba podívané).

Článek k nalezení na Apache

[1] Gunther Anders, Zastaralost člověka. I. díl: O duši v době druhé průmyslové revoluce, 1956, rákos. The Encyclopedia of nuisances, 2002; Zastaralost člověka. Svazek II: O ničení života v době třetí průmyslové revoluce, Paříž, Fario, 2011.

[2] Patrik Vassort, Nadbytečný muž. Politická teorie současné krize, Congé-sur-Orne, černý pasažér, 2012, s. 124.

[3] K vytvoření tohoto konceptu se opírá o marxistické myšlení Louise Althussera, který provedl dekonstrukci kapitalismu od ideologických státních aparátů, které představovaly jeho intelektuální bod. Tuto úvahu můžeme rozšířit citací Antonia Gramsciho, pro kterého byla kulturní nadvláda přinejmenším stejně důležitá jako třídní boj.

[4] Srov. Gustave Le Bon, Psychologie davu, 1895, rákos. PUF, 1988.

[5] Patrick Vassort velmi správně píše: „Pro tuto novou masu je charakteristické, že jedinec se vnímá jako autonomní, zatímco jedná v dokonalé shodě s ostatními jedinci, kteří ji tvoří“ (str. 116). Dále: „Je to umělý blahobyt, který poskytuje individuální přivlastňování si produktů spotřebovaných současně miliony jednotlivců“ (str. 117).

[6] Patrik Vassort, p. 134.