Jak bankéř z Wall Street okrádal evropské země o jejich suverenitu – EU a politické a finanční sítě Jeana Monneta (1. část)

Dnešní EU má dvojí historii. Jedna viditelná, kterou najdeme ve většině učebnic dějepisu, a druhá, neviditelná, o které by se nikdo neměl učit, ale která začala dávno před tou, kterou všichni známe. Jean Monnet byl kloubem mezi těmito dvěma verzemi historie.

sh/rmh/rok. V německy mluvících zemích je to díky práci Andrease Brachera „Europa im amerikanischen Weltsystem. Bruchstücke zu einer ungeschriebenen Geschichte des 20. Jahrunderts“ [Evropa v americkém světovém systému. Kusy nepublikované historie 2001. století.] (v němčině, 3, ISBN 907564-50-2-XNUMX), že by bylo možné zpochybnit oficiální biografii takzvaného posvátného „otce zakladatele Evropy“. Andreas Bracher kladl otázky, které ukazují historii budování nadnárodního orgánu po druhé světové válce v jiném světle: už to není projekt spolupráce evropských národů k zajištění míru, ale projekt angloamerického hegemonii s Jeanem Monnetem jako „vynálezcem a průvodcem institucí pro nadnárodní spolupráci a jako centrem anglosaských vlivů na kontinentu“. Protože podle Brachera byla poválečná nadnárodní Evropa založena na „iniciativách, které byly často financovány z peněz pocházejících z USA, zejména od tajných služeb CIA“. Monnet byl „nástrojem dlouhodobé politiky, jejímž cílem je zjevně jednotný evropský stát“.

Výzkumné práce z posledních desetiletí daleko od jednomyslného myšlení, jako je myšlení Carrolla Quigleyho („Katastrophe und Hoffnung. Eine Geschichte der Welt in unserer Zeit“ [Tragédie a naděje. Historie světa v naší době] v němčině, 2007, ISBN 3-907564-42-1) nebo Antony Sutton („Wallstreet und der Aufstieg Hitlers“ [Wallstreet and the Rise of Hitler], německy, 2008, ISBN 978-3-907564-69-1) ukázaly, jak Anglo -Americký blok a jeho finanční elity připravily během první poloviny XNUMX. století dvě světové války. To odpovídalo geostrategickému myšlení anglo-amerických vládnoucích elit, starému více než století, zabránit za každou cenu politické a ekonomické spolupráci – s možným jádrem tvořeným Německem a Ruskem – protože určité americké kruhy a Britové považovali takovou spolupráci za ohrožení jejich pozice globální hegemonie.

Je zřejmé, že tento trend byl zachován i po druhé světové válce a nachází se také v geostrategických úvahách Zbigniewa Brzezinského, bývalého bezpečnostního poradce americké vlády, které otevřeně vyjádřil v roce 1997 ve své knize „Velká šachovnice. Amerika a zbytek světa.”, Hachette 2000, ISBN 978-2-012789-44-9.

Na otázku o cíli poválečného anglo-amerického projektu pro sjednocenou Evropu s Monnetem jako promotérem poskytl Andreas Bracher první odpověď: „Scénář oněch let naznačuje, že skupina mužů tlačila studenou válku kupředu, aby využila jako pozadí pro další projekty. Z přehánění sovětského nebezpečí vznikla tato politicko-psychologická situace, v níž se Evropané ocitli připraveni shromáždit se pod štítem USA, aby tak zajistili připoutanost Německa k Západu. Sám Monnet ve svých ‚Memoárech‘ charakterizoval situaci následovně: ‚Muži přijímají změnu pouze pod vlivem nutnosti‘.“
Vzhledem k této roli Jeana Monneta stojí za to pokusit se odpovědět na otázku: „Kdo byl Jean Monnet? 1000stránkový životopis, který Eric Roussel představil, poskytuje mnoho informací a také získáváme důležité informace o lidech, se kterými Jean Monnet úzce spolupracoval. („Jean Monnet, 1888 – 1979“, Fayard 1996, ISBN 978-2-213-03153-8).

Jean Monnet a současná EU

Současná EU je nadnárodní konstrukce. Členské státy se vzdaly velké části svých suverenních práv. Byl to Jean Monnet, kdo rozhodujícím způsobem pokročil ve výstavbě nadnárodních institucí. Byly prováděny shora s cílem, aby se různé státy a jejich občané těmto směrnicím přizpůsobili a podřídili se jim.¹ Pro Monneta byly instituce instalované shora důležitější než ty, které vytvořili sami občané.
Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v listopadu 2009, znamená pro různé evropské státy další vzdání se suverenity a práv ve prospěch nadvlády orgánů EU bez spojení s lidmi. Suverenita a právní stát a s tím i sebeurčení konstituovaného národa, jak byl definován od Francouzské revoluce, byly postupně redukovány, což je proces, který se táhne celou historií EU.

Monnet po celý svůj život vyjadřoval, že existence národních států je zbytečná, dokonce nebezpečná pro udržení míru. Proto musely být odstraněny. Nahradily by je „Spojené státy evropské“ a právě jim by národní státy postoupily důležitá suverenní práva.
Monnet však zašel ještě dále. V teorii i v praxi je lidem zvolení zastupitelé přiváděli do rozpaků. Kdykoli po jejich boku manévroval a kromě volených a zavedených reprezentací vytvářel soukromé „výbory“, které obsazoval lidmi své důvěry, kteří pocházeli ze všech oblastí veřejného života.
V Monnetově smyslu tyto výbory sloužily k organizaci Evropy a také k integraci potenciálně opačných názorů. Výbor pro Spojené státy evropské² tam hrál zvláštní roli. Kromě toho existovaly komise, které měly za úkol transformovat různé státy zevnitř. V letech 1945/46 byly celé regiony Francie transformovány podle amerického vzoru, například obřím projektem „Bas-Rhône-Languedoc“.³ Uznáváme „regionalizaci“ Evropy realizovanou současnou EU a namířenou také proti národním státům, která se bez ohledu na přírodní struktury provádí podle čistě ekonomických kritérií. Výzkum Pierra Hillarda⁴ ukazují, že dnes celou Evropu pokrývají a prostupují organizace, seskupení a sdružení s cílem rozbít národní státy zevnitř.

Aby tento vývoj umožnil, Monnet opakovaně získával peníze z anglo-amerického prostoru. Umožnily mu to jeho styky s blízkými přáteli z vysokých finančních a politických kruhů – vztahy, které si začal vytvářet již před začátkem 2. světové války.

Monnet, finanční elity a politika hegemonie v době světových válek

Dlouho předtím, než jsme oficiálně mluvili o „sjednocené Evropě“, byl Jean Monnet zaneprázdněn na mezinárodní obchodní scéně. Narodil se v roce 1888 jako syn obchodníka s koňakem, v šestnácti opustil školu a odešel do Londýna s rodinou obchodníků, partnerů svého otce, aby se naučil život a fungování City.⁵ O dva roky později byl poslán do Kanady, kde navázal první kontakty, které trvaly celý jeho život. Tam uzavřel důležité smlouvy pro rodinný podnik, zejména se společností Hudson's Bay Company, která měla privilegium prodávat brandy lovcům, kteří ji ze své strany dále prodávali indiánům. Mezi správci této společnosti se setkal s muži, kteří později ovlivnili „osud světa“.⁶

Jean Monnet proto zůstal ve Spojených státech až do vypuknutí první světové války. Pokračoval tam v navazování obchodních vztahů, které mu vydržely po celý život. Časté cesty ho zavedly do Anglie, Skandinávie, Ruska a Egypta. V červenci 1914, kdy vypukla válka, se vrátil do Francie. Šestadvacetiletého mladíka se však nepodařilo zmobilizovat. Aby „se stal užitečným“, zašel za předsedou Rady René Vivianim, který se v té době stáhl do Bordeaux. Kontaktoval ho právník jeho otce.⁷ Monnet předložil Vivianimu nabídku od společnosti Hudson's Bay Company poskytnout půjčku 100 milionů zlatých franků Bank of France, aby Francie mohla nakupovat válečný materiál z USA. Dohoda byla uzavřena. Společnost Hudson's Bay Company poskytovala kromě svých kreditů také podporu své obchodní flotily.

Po dokončení francouzsko-americké aféry se Monnet vydal do Londýna, aby zahájil podobnou aféru, tentokrát mezi Francií, Anglií a Spojenými státy. Během těchto jednání se setkal s vlivnými politiky a podnikateli.⁸
Monnet se ale nespokojil s čistě komerčními záležitostmi. Propojil byznys s politikou investicemi do založení Mezisdruženého výboru pro námořní dopravu. Po založení tohoto výboru v roce 1918 byly do Evropy po moři přivezeny dva miliony amerických vojáků.
Na francouzské straně Monnet úzce spolupracoval s Etiennem Clémentelem, který vedl skutečné „superministerstvo“. Clémentel měl myšlenku trvalé mezispojenecké kontroly surovin mimo období války. Tuto myšlenku později realizoval Monnet ve formě Evropského společenství uhlí a oceli.
Věrni svému heslu, že „muži přijímají změny pouze pod vlivem nutnosti“^8a – v tomto případě impéria válečného hospodářství – Monnet udělal rozhodný krok k realizaci „projektu svého života“: byly překročeny hranice národních států, začala dekonstrukce suverénních států. Banky a obchodní společnosti by pak mohly pokračovat ve svém podnikání bez obav z národních bariér – a to s podporou politiků.

Kvůli svým blízkým vztahům s anglickými politiky a obchodníky, americkou obchodní a finanční komunitou a vlivnými francouzskými politiky byl Monnet jmenován náměstkem generálního tajemníka nově založené Společnosti národů (SDN). Síť jeho konexí zahrnovala všechny, kdo by byli zodpovědní za budování poválečného světa.

Monnet využil instituci Společnosti národů pro „síťování“ rozhodovacích orgánů na mezinárodní úrovni. Tam spolupracoval s nejvýznamnějšími mezinárodními státními úředníky a rozšířil svou síť o nové poznatky ze světa politiky. Zdá se, že rozšiřování této sítě bylo Monnetovou hlavní činností, protože se účastnil pouze poloviny schůzí Ligy a pracoval na mnohem méně spisech než ostatní funkcionáři.⁹

V Lize pro něj bylo nejdůležitější zachránit stavby postavené během války mezi národy, protože byly důležitým předpokladem pro mezinárodní volný obchod. Další důležitý výdobytek válečných zkušeností, spolupráce mezi politikou a obchodem, zbývalo rozšířit, zejména v oblasti dopravy a úvěrů.¹⁰

V roce 1922 Monnet opustil Společnost národů, aby posílil své aktivity ve světě financí. Stal se viceprezidentem mocné americké investiční banky Blair & Co, prováděl rozsáhlé finanční transakce a rozšířil okruh svých kontaktů ve Spojených státech o velmi vlivné osoby.¹¹ Kromě toho založil v USA banku Monnet, Murnane & Co.¹² Ocitl se tak v centru mezinárodních vysokých financí a podílel se na formování mocných anglo-amerických finančních syndikátů. Jako viceprezident banky Blair & Monnet Inc. se sídlem v Paříži sehrál Monnet v roce 1926 rozhodující roli při stabilizaci francouzské měny. S důvěrou prezidenta Federálního rezervního výboru (FED)¹³ oficiálně převzal roli prostředníka mezi Francií a USA. Když došlo na vyrovnání francouzských válečných dluhů a bilaterálních finančních vztahů, mluvil za americký pohled: Bank of France by měla uzavřít smlouvy s FED a další emisní banky. Nezávislost, tak drahá Francii včerejška, byla tedy opuštěna ve prospěch těsného spojení s United States. Kromě toho se Monnet podílel na založení Bancamerica Blair a Bank for International Settlements (BIS) se sídlem v Basileji (kde se mu podařilo prosadit amerického kandidáta na prezidenta).

Když v roce 1936 německý Wehrmacht v rozporu s Versailleskou smlouvou obsadil Porýní, setkal se Jean Monnet ve Spojených státech s bývalým kancléřem Výmarské republiky Brüningem, který ho ujistil, že vůdci Wehrmachtu budou slepě následovat Hitlera v případ války, kdyby západní demokracie okamžitě nezasáhly. Ale Monnet neudělal nic proti vypuknutí války. Naopak: dobře znal Williama Bullitta, amerického velvyslance v Paříži a blízkého poradce prezidenta Roosevelta, podařilo se mu přesvědčit americkou vládu, aby postavila vojenská letadla pro Francii. Po překonání překážky zákona o neutralitě byla dohoda uzavřena a poskytla americké ekonomice významný impuls.    
 

1 V dopise adresovaném Deanu Achesonovi (tajemník státu v Rooseveltově ministerstvu financí, náměstek ministra zahraničí v letech 1945–1949, ministr zahraničí v letech 1949–1953) Monnet 23. 11. 62 napsal: „Jak se zájmy stávají stále více a jednotnější, politické názory musí být stále běžnější. […] Myslím si, že pokud chceme sjednotit muže, musíme nejprve sjednotit zájmy, a k tomu je nutné, aby se muži shodli na tom, že budou jednat podle stejných pravidel a budou spravováni stejnými institucemi. Vím, že se to může zdát jako dlouhý proces, ale změna v přístupu mužů je nutně pomalý proces.“ Dean Acheson Papers, rámeček 28, složka 288. Yale University Library, New Haven/Connecticut, citováno podle E. Roussela, op. Cit. p. 766.
2 Výbor založil v roce 1955 sám Monnet a za jeho předsednictví existoval až do roku 1975.
3 Region Bas-Rhône-Languedoc byl kompletně restrukturalizován podle amerického vzoru. "Museli jsme projít všechny administrativy, vytvořit Vysoký úřad" a "došlo ke třenicím s oficiálními službami." E. Roussel, op.cit. p. 494.
4 srov. Hillard, Pierre, Neodolatelný pochod nového světového řádu, F.-X. od Guiberta 2007.
5 Londýnské finanční centrum
6 Společnost Hudson's Bay Company byla nejstarší obchodní společností Kanady. Dominovala obchodu s kožešinami ve velkých částech Severní Ameriky a působila v mnoha oblastech jako agent britské vlády. Její síť obchodních stanic byla jádrem budoucí oficiální správy v západní Kanadě a USA. Guvernérem Společnosti byl v letech 1916 až 1925 Sir Robert Kindersley, se kterým se Monnet setkal během svého prvního pobytu v Kanadě. Kindersley byl v letech 1914 až 1946 guvernérem Bank of England a od roku 1905 partnerem komerční banky Lazard Brothers & Co., jejímž se v roce 1919 stal předsedou představenstva.
7 „Maître Benon, právník společnosti René Vivianiho dobře zná […] v aféře hrály roli zednářské vztahy spojující oba muže.“ E. Roussel, op.cit. p. 48.
8 Například Colonel House, ve skutečnosti Edward Mandell House (1854-1938), eminence Grise a nejdůležitější zahraniční poradce prezidentů Woodrowa Wilsona a Roosevelta; autor knihy s názvem „Philip Dru, správce“, kde pojednává o státním převratu důstojníka, který ve Spojených státech nastolil diktaturu. Lordu Milnerovi se svěřil, že toto bylo jeho hluboké přesvědčení. Robert Welch University Press, 1998. srov. Hillard, Pierre, Rozklad evropských národů, Paříž 2010, str. XIII.
8a E. Roussel, op.cit. p. 68
9 Zúčastnil se 30 ze 70 sezení. srov. Fleury, Antoine: Jean Monnet v sekretariátu Společnosti národů s. 40. In: Bossuat, Gérard; Wilkens, Andreas, Jean Monnet, Evropa a cesty k míru. Konference v Paříži 29.-31. Publikace de la Sorbonne 5.
10 Jílek, Lubor: Role Jeana Monneta v předpisech Rakouska a Horního Slezska, str. 47, in: Bossuat, Gérard – Wilkens, Andreas, op.cit.
11 John Mc Cloy, právník ve Wallstreet, poradce všech amerických prezidentů od Roosevelta po Kennedyho, guvernér národní banky, vysoký komisař v Německu po druhé světové válce. Zodpovědný za rozhodnutí nebombardovat železnice vedoucí do Osvětimi, zodpovědný za předčasné propuštění mnoha odsouzených válečných zločinců a za získání majetku zpět Flickovi a Kruppovi. John Foster Dulles, právník, ministr zahraničí prezidenta Eisenhowera, hlavní představitel politiky omezování komunismu (studená válka). Walter Lippmann, světově proslulý novinář židovsko-německého původu, blízký spolupracovník prezidenta Wilsona a jeho eminence grise plukovníka House při přípravě 14 bodů návrhu Versailleské mírové smlouvy.
12 Monnet, Murnane & Co je spojena s Chase Manhattan Bank, New York.
13 Federální rezervní rada, nazývaná také Rada guvernérů, řídící výbor Federálního rezervního systému. Jeho 7 členů je voleno každých 14 let prezidentem Spojených států a jmenováni Senátem. Jejich úkolem je vydávání bankovek a kompletní dohled nad bankovní politikou.